Adventní rozjímání ze Svaté Hory

Vydání: 2008/49 Marta a Marie v adventu, 2.12.2008

Už jsme s bratrem nebyli malinké děti, ale pořád jsme měli rádi pohádky. Mezi nimi i tu o kůzlátkách, která nemají otevírat cizím, ale jen mamince...

Naši rodiče se jednoho večera vydali za kulturou. A než odešli, starostlivá maminka nám nezapomněla připomenout, že nemáme nikomu otevírat. Nevím už, zda přidala ponaučení z pohádky, ale rozhodně jsme jej s bratrem na situaci aplikovali: doma jsme se doslova zabarikádovali. Kromě jiného jsme zamkli vchodové dveře a klíč nechali zastrčený v zámku. A čekali jsme.

ZA ZAMČENÝMI DVEŘMI
Jak už to u dětí bývá, brzy jsme se čekáním unavili a usnuli. Probudilo nás rachocení zámku – a my, inspirováni pohádkou, ani muk. Když rodičům došlo, kolik uhodilo – začali s klepáním, zvoněním a nakonec i boucháním na dveře. Nevydali jsme ani hlásku. Nepomohlo vyjednávání přes dveře, ani naše pohledy kukátkem na rodiče (vlk na sebe také navlékl kůzlečí kůži). To už byl vzhůru celý činžák. Byly podnikány záchranné pokusy jako přelezení balkonů ve třetím patře (v zimě akce dosti riskantní). Nakonec zabrala technika. Rodiče sešli k sousedům a zatelefonovali k nám do bytu. Protože vlk v pohádce žádný telefon neměl, okamžitě jsme uvěřili, že to volá maminka s tatínkem. Prosili, abychom jim otevřeli, že už jdou domů. V té chvíli mi došlo, že jsme asi něco neudělali dobře, a očekával jsem výprask. Místo toho však přišlo objetí a šťastné shledání...

BŮH SE K NÁM DOBÝVÁ
Advent, do něhož jsme vstoupili, je také čekáním z naší strany a dobýváním se k nám ze strany Boží. Stejně jako my kluci jsme to pořádně ztížili rodičům, můžeme si zkomplikovat i naše setkání s Bohem. Především proto, že se nám to zdá tak jasné, protože advent jsme prožili už tolikrát.
Pán Ježíš říká: „Hle, stojím u dveří a klepu…“ Slyšíme toto klepání? Když se zabarikádujeme, můžeme v jeho hlasu slyšet vlkovo vrčení a v Kristově tváři uvidíme někoho jiného než Boha. Povinnou výbavou do adventní doby, do čekání, kdy nás Bůh vysvobodí ze zamčeného domu nevykoupeného stvoření, je proto hlavně trpělivost.

NEDOČKAVOST JE PROHRA
Kolem sebe vidíme nejrůznější „zbraně“, s nimiž se proti čekání bojuje. Nyní, v adventu, jsou jich plné výklady. A hlavní „zbraní“ proti čekání je prostě nečekat.
Koledy v obchodech už od října jsou plodem nedočkavosti. A ta všechno obrací naruby. Nedočkavost se projevuje v přechodu k jakési instantní podobě života. Nedávno jsem si koupil těstoviny, které stačí vařit místo deseti minut jen tři. Že nejsou dobré, to nevadí, hlavně, že je to hned hotové. Život však není provozovna rychlého občerstvení, proto všechno chce svůj čas. A advent je esencí této skutečnosti v liturgickém roce.

LÉKEM JE TRPĚLIVOST
Stejně tak, jako měli tehdy naši rodiče trpělivost s námi, má ji s námi dnes a denně sám Bůh. Abrahámovi dovoluje smlouvat o deset spravedlivých v Sodomě, stále odpouští. A to nejen v příbězích Písma, ale i v našem životě – podívejme se třeba jen na dar svátosti smíření.
Tuto trpělivost bychom měli od Boha odpozorovat a uvádět ji do života. Není jen sebezáporem, má i své kouzlo, a to právě v čase adventním. Trpělivost, plnou radostného očekávání nazýváme těšením se a můžeme ji často vidět v zářících očích dětí.
Trpělivost není rezignace, jen odmítá uspěchanost a vyžaduje zaujetí. Trpělivost v sobě nese očekávání, že to krásné teprve začne.
Trpělivý člověk přijímá protivenství i odmítnutí. Nebere je ale za definitivní, chápe je jako dočasné. Věří, respektive je přesvědčen, že to, co má přijít, přijde, že se jednou „rozzáří světýlko“, že budeme přijati a milováni.
Adventním trpělivým očekáváním necháváme v sobě i ve světě dorůst všechno to krásné, co Bůh započal. Být trpělivý znamená udržovat v sobě plamínek. Je potřeba, aby vydržel, ne aby prudce vzplanul a za okamžik opět zhasl. Svatá Hora je v adventní době takovým místem očekávání a trpělivosti. Je tu ticho, často nikde ani živáčka, dveře jsou však otevřené, protože Král přijde. A já už se nebojím vlka z pohádky. Vím, že dobrý Pastýř zvítězil – už tím, že díky Mariinu ano přišel na svět.
Zvu i vás, milí čtenáři, k nám ke společnému prožívání čekání, touhy a trpělivosti, k těšení se na toho, který určitě přijde. Dej Bůh, abychom ho vyhlíželi a už zdálky poznali.
P. STANISLAV PŘIBYL, CSsR, farář na Svaté Hoře


Sdílet článek na: 

Sekce: Domácí, Zpravodajství, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay