Aby svět uvěřil...

Vydání: 2004/3 Ekumenismus, 10.9.2004, Autor: Jiří Zajíc

KOMENTÁŘ JIŘÍHO ZAJÍCE

V nedávno skončeném tisíciletí poskytli křesťané celému světu - včetně sebe samých - několik pádných důvodů, aby křesťanství ztratilo mnoho ze své důvěryhodnosti. Ve svém dosud zdaleka nedoceněném Mea culpa je přehledně na Popeleční středu roku 2000 pojmenoval papež Jan Pavel II. a několik jeho nejbližších spolupracovníků. Selhání vůči Židům, ženám, neevropským národům a civilizacím, dětem, chudým... Jsem přesvědčen, že i po staletích, která nás mnohdy oddělují od těchto bolavých ran na těle Církve, se tato selhání poctivého křesťana stále hluboce dotýkají. A to navzdory tomu, že se pro mnohé z nich dají uvést lecjaké "polehčující okolnosti". Jenomže právě poctivé křesťanské vědomí dobře cítí, že zrovna "tudy cesta nevede". Utvrzuje ho v tom mj. skutečnost, pro kterou je opravdu marné hledat nějaké "polehčující okolnosti" - totiž rozbití jednoty křesťanského společenství. Hlavní sílu křesťanského svědectví shrnul autor Skutků apoštolských do průzračné věty: "Všichni, kdo uvěřili, byli jedné mysli a jednoho srdce." Ve druhém tisíciletí by místo toho mohla vývoj křesťanského svědectví charakterizovat věta: "Ti, kteří se považovali za křesťany, nezřídka věnovali hlavní úsilí tomu, aby své ostatní souvěrce usvědčovali z toho, že žádnými křesťany vlastně nejsou - a to někdy i za cenu jejich fyzické likvidace." Přitom rokování prvotní církve v Jeruzalémě o povinnosti obřízky znamenalo řešení mnohem závažnějšího teologického problému než drtivá většina teologických sporů druhého tisíciletí - totiž závaznosti Božího přikázání a z něj plynoucí celé dosavadní náboženské tradice. Jak to, že tehdy nalezli tak nádherné řešení, zatímco v pozdější době se daleko podružnější rozpory staly zdrojem trvalého rozdělení, bolesti a nepřátelství?Myslím, že stručnou odpověď tu podává současný papež ve své knize Překročit práh naděje: "Je nutné neustále jednat pravdivě v lásce." To je - upřímně řečeno - nad lidské síly. Vždycky upadneme do jedné krajnosti: sekernictví, na které zdegeneruje pravdivost bez lásky, nebo povrchní rozbředlosti, v níž skončí pokus o lásku bez respektu k pravdě. Proto také Jan Pavel II. pokračuje: "Znovuobnovení jednoty všech pokřtěných je tak ve svém důsledku Božím darem a pouze naše vlastní úsilí nemůže této jednoty dosáhnout... Je nutné, aby lidský rod dosáhl jednoty prostřednictvím plurality, aby se naučil shromažďovat se v jediné církvi, i když v mnohotvárných formách myšlení a jednání, kultur a civilizací." Sdílet článek na: 

Sekce: Názory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay