Aby svět uvěřil...

Vydání: 2004/3 Ekumenismus, 10.9.2004, Autor: Jiří Zajíc

KOMENTÁŘ JIŘÍHO ZAJÍCE

V nedávno skončeném tisíciletí poskytli křesťané celému světu - včetně sebe samých - několik pádných důvodů, aby křesťanství ztratilo mnoho ze své důvěryhodnosti. Ve svém dosud zdaleka nedoceněném Mea culpa je přehledně na Popeleční středu roku 2000 pojmenoval papež Jan Pavel II. a několik jeho nejbližších spolupracovníků. Selhání vůči Židům, ženám, neevropským národům a civilizacím, dětem, chudým... Jsem přesvědčen, že i po staletích, která nás mnohdy oddělují od těchto bolavých ran na těle Církve, se tato selhání poctivého křesťana stále hluboce dotýkají. A to navzdory tomu, že se pro mnohé z nich dají uvést lecjaké "polehčující okolnosti". Jenomže právě poctivé křesťanské vědomí dobře cítí, že zrovna "tudy cesta nevede". Utvrzuje ho v tom mj. skutečnost, pro kterou je opravdu marné hledat nějaké "polehčující okolnosti" - totiž rozbití jednoty křesťanského společenství. Hlavní sílu křesťanského svědectví shrnul autor Skutků apoštolských do průzračné věty: "Všichni, kdo uvěřili, byli jedné mysli a jednoho srdce." Ve druhém tisíciletí by místo toho mohla vývoj křesťanského svědectví charakterizovat věta: "Ti, kteří se považovali za křesťany, nezřídka věnovali hlavní úsilí tomu, aby své ostatní souvěrce usvědčovali z toho, že žádnými křesťany vlastně nejsou - a to někdy i za cenu jejich fyzické likvidace." Přitom rokování prvotní církve v Jeruzalémě o povinnosti obřízky znamenalo řešení mnohem závažnějšího teologického problému než drtivá většina teologických sporů druhého tisíciletí - totiž závaznosti Božího přikázání a z něj plynoucí celé dosavadní náboženské tradice. Jak to, že tehdy nalezli tak nádherné řešení, zatímco v pozdější době se daleko podružnější rozpory staly zdrojem trvalého rozdělení, bolesti a nepřátelství?Myslím, že stručnou odpověď tu podává současný papež ve své knize Překročit práh naděje: "Je nutné neustále jednat pravdivě v lásce." To je - upřímně řečeno - nad lidské síly. Vždycky upadneme do jedné krajnosti: sekernictví, na které zdegeneruje pravdivost bez lásky, nebo povrchní rozbředlosti, v níž skončí pokus o lásku bez respektu k pravdě. Proto také Jan Pavel II. pokračuje: "Znovuobnovení jednoty všech pokřtěných je tak ve svém důsledku Božím darem a pouze naše vlastní úsilí nemůže této jednoty dosáhnout... Je nutné, aby lidský rod dosáhl jednoty prostřednictvím plurality, aby se naučil shromažďovat se v jediné církvi, i když v mnohotvárných formách myšlení a jednání, kultur a civilizací." Sdílet článek na: 

Sekce: Názory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 11. – 17. prosince 2018

Nuncius začal svou misi

Ve čtvrtek předal své pověřovací listiny prezidentu Zemanovi a hned další den se vydal mezi novináře i ze světských médií. Minulý pátek tak nový papežský velvyslanec,…

celý článek


Alžírští mučedníci propojili světy víry

Na devatenáct nových blahoslavených z pěti různých národů se může církev obracet od 8. prosince. V tento den papežský legát kardinál Becciu beatifikoval v severoalžírském…

celý článek


Je to, co vlastníme, vážně „naše“?

Jsme v pokušení zesvětšťovat advent i Vánoce a trávit je konzumně. Na druhou stranu vidíme bídu i v naší zemi – pracující za minimální mzdu nebo oběti exekucí. „Nerodí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay