Aby se za minulostí nedělaly tlusté čáry

Vydání: 2008/41 Nový litoměřický biskup, 7.10.2008, Autor: Jan Paulas

Narodil se ve Vídni ještě za c. k. rakouského mocnářství, jeho tatínek byl rakouský důstojník a on kráčel v jeho stopách, ale už v československé armádě. A byla to vojenská dráha vskutku dramatická. U příležitosti letošních 90. narozenin obdržel generálporučík Tomáš Sedláček z rukou prezidenta Václava Klause Zlatou plaketu prezidenta republiky – za podíl na osvobození Československa za druhé světové války a za celoživotní úsilí o demokracii.

Neměl tatínek po vzniku samostatného Československa v roce 1918 jako rakouský důstojník nějaké problémy?

Neměl, protože byl Čech jak poleno, pocházel z české rodiny, z devíti dětí, dědeček byl řídící učitel u Milovic. Tatínek maturoval v Praze, pak nastoupil k dráze, ale tam se mu nelíbilo, a tak nakonec skončil u vojska. Do Vídně se dostal služebně, a když narukoval do první světové války, maminka ve Vídni zůstala. Po válce jsme se ale zase vrátili do Čech.

Stejně jako tatínek jste se rozhodl pro vojenskou dráhu i vy.
Šel jsem na vojnu v sedmnácti hned po maturitě. Nejdřív mě šoupli do záložní důstojnické školy v Litoměřicích, asi jsem se jim zdál příliš mladý. Do vojenské akademie jsem nastoupil až v roce 1937. Původně byla dvouletá, ale v době ohrožení Hitlerem byly poslední dva ročníky jen jednoleté. V kritické situaci bylo potřeba nadělat spoustu důstojníků.
A tak jsem se pár měsíců po vojenské akademii dostal do Hradce Králového ke 104. dělostřeleckému pluku a ještě než jsem se stačil rozkoukat, byla mobilizace 1938. Byl jsem určen jako velitel B-Baterie, která měla asi 140 koní, já byl jediný důstojník a dostal jsem týden na to, abych ji zmobilizoval. Věděl jsem akorát, že se tam v koutě nachází škatule, v níž byly veškeré tajné materiály pro případ mobilizace. Našel jsem tam časové rozvrhy, podle nichž se začaly fasovat děla, houfnice, munice, postroje, lehké vojenské vozy a další. Dále tam stálo, kam se má všechno sjet, kde proběhne navagónování a kam má být baterie mobilizovaná. A to vše se muselo sfouknout do týdne. Dodneška se divím, že jsem to zvládl.

Zanedlouho nastala okupace, ale vy jste se dostal do Francie a do Anglie. Jak na vás tyto země, které podepsaly Mnichovskou dohodu, působily? Jaká tam panovala atmosféra?
Naprosto odlišná. Z Francie jsme byli zklamaní. Zatímco od nás jsme byli zvyklí, že celý národ byl připravený k obraně, tam jakoby se nic nedělo, jakoby spoléhali, že se jim nemůže nic stát. I z dělostřeleckého hlediska měli ještě vybavení z 19. století, kanóny vzor 1895, zatímco my jsme byli zvyklí už na moderní škodovácké kanóny. Člověk předpokládal, že to tam bude na vyšší úrovni. Když jsme se pak dozvěděli, že jedeme do Anglie, říkali jsme si: Co tam budeme dělat?! Hitler tam udělá invazi a kam budeme utíkat pak? Ale už první šálek anglického čaje nás upozornil, že tady to bude jiné. Všude byla naprostá kázeň, klid, všechno klapalo, žádné poraženecké nálady. A pak jsme slyšeli Churchilův projev, v němž sliboval jen krev a pot, a věděli jsme, že jsme na správném místě.

Co jste v Anglii dělali?
Jako mladý poručík jsem sloužil skoro dva roky u první baterie, která byla vesměs důstojnická. V Anglii totiž nastal problém, že tam měli najednou spoustu důstojníků a málo manšaftu, a tak se to řešilo tak, že zde vznikly důstojnické jednotky. Nejdříve jsme byli ve vnitrozemí a pak na východním pobřeží jako ostraha. Účastnili jsme se různých cvičení a jezdili i do kurzů – jeden z nich byl parašutistický a z jeho absolventů vybírali kluky, které pak shazovali v protektorátu. Vzpomínám třeba na kamaráda Frantu Závoru, dělostřelce, který jednoho dne zmizel – byl vysazen ve skupině Antimony a zahynul v obklíčení v Rovensku pod Troskami.

Vás pak poslali na východní frontu...
Tam byla situace přesně opačná – byl zde naprostý nedostatek důstojníků. Zejména po osvobození Volyňska tam narukovalo asi 12 tisíc Volyňáků, ale chyběli velitelé. A tak roku 1943 nastal náš přesun z Anglie na východ – vytvořil se asi stočlenný transport, do něhož nás vybrali a letadlem dopravili přes Středozemní moře až do Černovic, kde bylo naše náhradní těleso východního sboru. Zde nás rozdělili k jednotkám. Jelikož jsem měl onen parašutistický kurz, dostal jsem se k 2. paradesantní brigádě původně vycvičené k tomu, aby byla shozená v týlu probíhajícího slovenského národního povstání. Jenže se stala nepochopitelná věc – vysadili nás jako normální pěší jednotku, kterou čekal asi 90 kilometrů dlouhý pochod směr fronta. Měli jsme jen minimum dopravních prostředků, žádné spojení a šli jsme rovnou do boje. Útočili jsme bez jakéhokoliv zajištění – bez podpory dělostřelectva, bez týlového zázemí, zdravotního zabezpečení, zásobování... Ale kluci útočili dobře, jenže postupně docházelo střelivo, které bylo někde na cestě, a tak jsme museli ustupovat. Asi za devět dnů nás stáhli a letecky přesunuli do slovenských hor, do místa bojů.

Čím si vysvětlujete ten nesmyslný manévr s pěší jednotkou?
Myslím, že v tom měli prsty Sověti, kteří nikomu nevěřili a na Slovensko vysazovali své partyzány – ti pak plnili zadané politické a zpravodajské úkoly. A protože slovenské povstání vymysleli slovenští důstojníci ve spojení s Londýnem, Sověti pomoc Angličanů odmítali. Dali jim jasně najevo, že Slovensko se nachází v jejich sféře vlivu a že zásobování povstalců si zajistí sami. Nakonec se ale o nic nepostarali. Připomíná mi to Varšavské povstání, kde se odehrálo něco podobného: Sověti stáli už za Vislou, ale nechali Varšavu vykrvácet.

Zasáhli jste do závěrečných bojů povstání?
Dostali jsme se tam už pozdě. A navíc po celou dobu, co jsme byli nasazeni jako pěší jednotka, bylo krásné počasí, ale když jsme se měli přesunout na Slovensko, tak se zhoršilo a nemohli jsme kvůli mlze přistát. Čekali jsme tedy asi 14 dnů na polním letišti u Lvova na lepší počasí. A když jsme se tam konečně 7. října 1944 dostali, bylo už skoro po všem – za několik dní povstání víceméně skončilo.

A vás pak čekal pověstný „pochod smrti“...
Chtěli jsme se dostat podél Nízkých Tater k frontě, ale to bylo nějakých sto kilometrů. Když partyzáni cítili, že je povstání v pytli, stáhli se do hor, kde měli už zabezpečenou základnu – natahali si tam jídlo, oděvy a zásoby na celou zimu. My jsme na to neměli čas a dostali jsme se do hor jen s tím, co každý unesl. Přišel listopad, napadl sníh a my jsme tam „skejsli“ a museli jsme čtyři měsíce přežívat, jak se dalo. Trápil nás mráz, hlad, nemoce, omrzliny, průjmy a navíc jsme museli čelit neustálým útokům protipartyzánských komand. Nakonec jsme se vydali přes Chabenec k frontě. Měli jsme vyrazit ráno v devět hodin, ale těsně předtím nás zaskočili Němci, kteří se tlačili do údolí. V nastalé střelbě mi rota ve zmatku vzala roha, a tak jsem se v tom přesunu ocitl mezi posledními. Když jsme vyšli nahoru na hřeben, byla zima, padal sníh, museli jsme jít ve štrůdlu a to trvalo celý den a celou noc. Ten pochod přes Chabenec představoval jednu z nejtěžších chvil v mém válečném životě, protože byl opravdu vysilující.

Pochodu se prý účastnil i komunista Šverma, který tam zahynul?
Ano, kolem druhé brigády se tam motali tři politici, kteří se sem dostali ze Sovětského svazu – sociální demokrat Laušman a dva komunisté: Šverma a Slánský. Šverma byl takový hubeňour a přesun přes hory zkrátka nevydržel, zemřel vysílením. Faktem je, že se na něj soudruzi trošku vykašlali a někde ho tam nechali. Ze Švermy udělali národního hrdinu, zato Slánský byl později popravený a Laušmanovi se sice podařilo utéct, ale někde ve Vídni ho vyhmátli, přitáhli zpátky a zemřel v komunistickém kriminále.

Člověk se v mezní situaci často nerozhoduje tak, jak by sám od sebe očekával. Jak se zpětně díváte na lidi, kteří v takové chvíli selhali?
Tvrdím, že člověk může být sebelíp připravený, může projít mnoha kurzy, ale přesto i po těchto výcvicích nedokáže odhadnout, jak se v mezní situaci zachová. V kurzech je to všechno jiné než v realitě, střílí se sice ostrými, ale ne přímo na vás. Je zajímavé, že takoví frajeři, jako byl třeba Čurda, to nakonec nezvládli, a obyčejní venkovští kluci jako Gapčík a Kopiš to zvládli. To se opravdu nedá odhadnout.

Vy jste se do další mezní situace dostal v roce 1951, kdy vás komunisté zatkli...
Jednou si mě zavolal velitel vojenské akademie a řekl mi, že se mám odpoledne hlásit na generálním štábu, že mám jet na 14 dnů na služební cestu, abych se připravil a nikomu o tom neříkal. Když jsem se vrátil do kanceláře, za chvilku zvonil telefon a v něm se ohlásil nějaký podplukovník. Řekl mi, že jede na stejnou služební cestu a že se pro mě ve tři hodiny zastaví. To už mi začalo vrtat hlavou. Šel jsem domů na oběd, měl jsem to pár kroků, ale jídlo mi už nechutnalo. Sbalil jsem si kufr a ve tři hodiny předjel před dům tatraplán. Otevřel jsem zadní dveře a vlezl dovnitř. Vzadu seděl onen podplukovník, podali jsme si ruce, auto se rozjelo a on se mě zeptal, zda mám nějakou zbraň. Divil jsem se: „Na co zbraň?“ Řekl mi, ať se chytnu sedadla za šoférem, a tak mi bylo jasné, co se děje. Jeli jsme k Prašnému mostu, místo doleva jsme zahnuli doprava a za chvilku jsem byl v pověstném „domečku“. Takhle jsem byl zatčený a má služební cesta trvala devět let.
V „domečku“ mě převzal nějaký Pergl, který tam byl šéfem samotek. Tak mě do jedné šoupl, musel jsem se svlíknout, dali mi staré německé hadry a za půl hodiny mě volali k výslechu. Chtěli, abych hovořil o své trestné činnosti. Nevěděl jsem, o co jde. Moje nevědomost byla považována za zapírání, a tak první výslech trval nepřetržitě devět dní a devět nocí – vždycky mě zahnali jen na jídlo a hned zase zpátky k výslechu. Během těch devíti dnů jsem vůbec nespal. Měl jsem ale kliku, že v té době se už nemlátilo – dostal jsem při výslechu akorát pár facek a pár ran pendrekem. Ale že by na mě nastoupilo bicí komando, když nebyl pan referent spokojen, tak to ne. Už se to dělalo „vědecky“ podle sovětského vzoru – tím nespaním.
Po čase jsem byl už tak zblblý, že jsem jim něco řekl, oni mě nechali dva dny vyspat a já jsem to odvolal. A tak to začalo znovu, ale jinak. Od rána až do půlnoci jsem byl u výslechu a do rána mě pak každou čtvrt hodinu budili. Trvalo to asi týden, než jsem byl zase tam, kde předtím. Naivně jsem si říkal: výslech je výslech, ale u soudu se všechno vysvětlí. Jenže soud už bylo jen divadélko, všechno bylo nalinkované.

Dnes se příliš nenosí pojmy jako vlastenectví. Pro řadu lidí, kteří nezažili totalitní režim, je navíc svoboda už něčím samozřejmým...
A to mi vadí, že si dnes lidi neuvědomují, že svoboda není zadarmo a že stála obrovské oběti. Považuji za svou povinnost, dokud ještě dýchám, o tom mluvit, pořád to připomínat, aby se za minulostí nedělaly tlusté čáry.



TOMÁŠ SEDLÁČEK (narozen 8. 1. 1918) absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích, v dubnu 1940 emigroval do Francie a pak do Anglie. Zúčastnil se bojů o Dukelský průsmyk i závěrečných bojů SNP. Po válce absolvoval Vysokou válečnou školu a působil jako učitel na Vojenské akademii v Praze. V únoru 1951 byl zatčen a odsouzen ve vykonstruovaném procesu na doživotí. Byl vězněn ve Valdicích, Mírově, Leopoldově a na Bytízu. Po amnestii v roce 1960 pracoval jako skladník. Po pádu komunismu byl rehabilitován, stal se předsedou Čs. obce legionářské a přednášel na Vojenské akademii v Brně. Vedle řady ocenění obdržel v roce 2004 i státní vyznamenání – Řád TGM.


Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay