Aby se šátkové ragby nezvrhlo

Vydání: 2015/16 Papež vyhlásil Svatý rok, 14.4.2015, Autor: Tomáš Machula

Příloha: Perspektivy 16

Musíme se učit ptát, jak daný symbol čteme „my“ a jak „oni“
 
Šátky a závoje muslimek, které se začínají okolo nás objevovat, mohou představovat jak běžnou kulturní jinakost, tak agresivní symbol nastupující komunity se sklony k hegemonii, která se projeví v okamžiku, kdy k tomu budou příhodné podmínky.
 
V řadě zemí západní Evropy se otázka nošení muslimských šátků ve státních školách a úřadech stává spornou kauzou. Tyto pařížské ženy brání své právo nosit šátek. Snímek ČTK
 
Když si náš syn na skautské akci vymkl kotník, stálo v lékařské zprávě, kterou jsme jako rodiče dostali, černé na bílém: „zranění při šátkovém ragby“. Jak nám bylo řečeno, šlo o normální ragby vylepšené o šátky zastrčené za opaskem, které se při hře dají soupeřům uloupit. Když dnes slyším o různých sporech o šátky muslimek, nenapadá mě jako popis problému nic výstižnějšího než sousloví, které napsal lékař do výše zmíněné zprávy: „šátkové ragby“. Pereme se o šátky, ovšem s tím rozdílem, že při tom hrozí i vážnější problémy, než jsou vymknuté kotníky.
 
Problémy s přítomností islámu jsou sice velmi aktuální, ale přece jen částí širšího problému, kterým je vyrovnávání se s něčím cizím. Všechno cizí je nám podezřelé, nicméně ne všechno cizí je nebezpečné. Najdeme-li v lese neznámou houbu, raději si na ni dáme pozor – byť nevíme, jestli je, či není jedovatá. Tato bdělost a přiměřená podezřívavost při setkání s něčím nezvyklým a cizím je v zásadě rozumná a pozitivní. Brání nám příliš snadno spadnout do pasti nebo se vystavit nebezpečí. Jak ale bylo řečeno: ne všechno cizí či nezvyklé je nebezpečné a nežádoucí. Jak tedy rozlišovat?
 
V případě islámu se ukazuje, že ho nepokládají za apriorně podezřelý hlavně islamologové. Důvod je prostý. Islám znají, a není pro ně tudíž ničím cizím a problematickým. Dokážou dobře rozlišit, co je na islámu ohrožující a nakolik. Je to podobné situaci biologa, který při pohledu na pestrobarevného hada dokáže poznat, zda jde o jedovatého korálovce, nebo o podobnou, ale neškodnou korálovku. Ví tedy dobře, na čem je. My, kdo se v hadech nevyznáme, si raději chceme držet od těla všechny.
 
Apriorní nedůvěra
 
Odborník je ale vystaven jednomu nebezpečí. Zná sice předmět svého zkoumání natolik dobře, že se ho zbytečně neobává, ale může se dostat do opačného extrému – že z důvodu svého odborného zájmu hodnotí nekriticky i nebezpečí a podceňuje je. Pro herpetologa zkrátka jsou hadi krásní a zajímaví – bez ohledu na to, jak jsou jedovatí. A tak mohou tito biologové sklouznout do extrému podceňování nebezpečí jedovatých plazů pro člověka, nemluvě o ztrátě pochopení pro lidi, kteří hady nemilují a vidí v nich (docela pochopitelně) pouze potenciální ohrožení.
 
Je jasné, že muslimové, popřípadě jacíkoli cizinci, nejsou plazi. Jsou to lidské osoby, takže je celá situace mnohem složitější. Jakkoli je strach z nich či apriorní nedůvěra a opatrnost třeba oprávněná, není možné u podezřelé osoby preventivní likvidace nebo vypuzení, jako to jde u plazů, pavouků či jiných ne-osob. Přesněji řečeno, osobu lze za jistých okolností zlikvidovat (trest smrti) nebo vypudit (vězení, vyhoštění), ale vždy jde o konkrétní provinilce, kteří ohrožují společnost, nikoli o předběžné opatření. Nelze někoho (nebo dokonce celou skupinu) popravit nebo zavřít preventivně jen proto, že by mohl představovat nebezpečí kvůli jinakosti, která je nám podezřelá. Pro přesnost dodejme, že je možné izolovat od společnosti některé jedince, kteří se sice neprovinili, ale z dobře doložitelných důvodů mohou být reálným nebezpečím (např. nařízená ústavní léčba některých psychicky či infekčně nemocných).
 
Stúpa nevadí, mešita ano
 
Jak je tomu s islámem nebo jinými náboženstvími? Lze říci, že průměrný občan naší země a sdílené kultury se bude dívat lehce podezřívavě jak na zahalené muslimky, tak na hinduisty v oranžovém sárí nebo Židy s dlouhými pejzy. Když bude ale tento občan na dovolené v Dubaji, Indii nebo Izraeli, takové podezření cítit nebude. Tam jsou totiž oni podivně vyhlížející lidé doma, takže nepůsobí jako něco cizího, co nás ohrožuje. Když se však s nimi setká u nás, zpozorní. A zpozorní vždycky jinak. Nedávno buddhisté v naší zemi postavili první stúpu a všem je to jedno. Když ale chtějí muslimové postavit v Teplicích mešitu, jedno to lidem rozhodně není. Někteří cizinci jsou totiž podezřelejší než jiní, protože zkušenosti s nimi jsou obecně vzato horší. Podobně jako se lidé víc bojí hub s lupeny pod kloboukem, protože ty jsou jedovaté častěji než houby, které mají pod kloboukem rourky.
 
Vnější vzezření působící cize je ovšem jen prvním signálem, který funguje na rovině symbolu odkazujícího k něčemu jinému. A velmi podobný signál může být symbolem docela různých věcí. Žena v lidovém kroji (např. na jižní Moravě), řeholnice, nevěsta i muslimka nosí zahalenou hlavu. Ve všech případech však toto zahalení (závoj nebo šátek) odkazuje k jiným hodnotám či kulturnímu kontextu. Nevěsta se většině lidí líbí a žádnou nevoli obvykle nevzbuzuje. Lidový kroj také nemá příliš negativní konotace, maximálně může u některých vzbuzovat (ať už oprávněnou či neoprávněnou) nechuť coby falešná nostalgie po idealizovaných minulých časech, která je dnes stejně jen otázkou turismu a komerce. Můžeme souhlasit nebo ne, ale ani taková námitka nebudí odpor tak velký, abychom se při sledování krojovaného průvodu báli nebo cítili potřebu se bránit.
 
Jak spolu vyjdeme?
 
Řeholnice budí na jedné straně velkou úctu a obdiv, ale na straně druhé nevoli těch, kdo nemají rádi náboženství nebo církev. Může být dokonce nahlížena jako potenciální ohrožení (např. u těch, kdo vidí v církvi nebezpečné bratrstvo – či sesterstvo, abychom byli v případě řeholnic politicky korektní – které by po uchopení větší moci pronásledovalo své odpůrce). Tento typ obav či nepřátelství ovšem nebude zdaleka tak častý jako u závojů muslimek. I když člověk naší kultury připouští a zná z historie či současnosti některé nechvalné skutky křesťanů, není jich mnoho, málokdo je přímo zažil na vlastní kůži – a kromě toho má obvykle mnohem větší množství zkušeností a informací o jejich pozitivním působení. U muslimů tomu tak úplně není, takže se zahalených muslimek obává víc. Nejde ani tak o ony ženy samotné, jako o to, co jejich šátky a závoje symbolizují. Stejně jako antiklerikál nepovažuje za nebezpečnou konkrétní řeholnici, nýbrž církev jako celek, nepovažuje průměrný občan naší kultury za nebezpečí konkrétní muslimské děvče v šátku, nýbrž to, co svým šátkem symbolizuje. A „šátkové ragby“ může začít.
 
Jak se postavit k islámu či jiným náboženstvím obecně? Jako křesťan jsem přesvědčen, že náboženství muslimů či buddhistů je nepravé a falešné. Je mi jasné, že oni si o ostatních myslí totéž. Jenže jak potom spolu vyjdeme? Jednou možností je, aby jinověrec zůstal u sebe doma a já u sebe doma. Když pojedeme navzájem k sobě na dovolenou, budeme se respektovat a snažit se kulturu druhého neurazit.
 
Dnes je segregace neudržitelná
 
V Pákistánu si na krk nepověsím velký kříž, což by bylo chápáno provokativně. Mé náboženství mi nijak nevelí nutně nosit na krku kříž. Nutí mě pouze Krista nezapírat. Vyjdu tedy v mezích svého svědomí vstříc kultuře jiného náboženství. Budou-li pro mě požadavky oné cizí kultury či náboženství již neúnosné, do takové ciziny nepojedu. Podobně bychom my u nás žádali nezahalování tváří muslimek (šátky v tomto směru nejsou problémem, burky už ano). Důvodem není jen praktická potřeba identifikovat lidi okolo nás, ale především souvislost s osobní identitou a důstojností jedince. Pakliže by byl takový požadavek přílišný, muslimky toužící po burce by k nám nejely.
 
Takový přístup byl poměrně často praktikován, ale dnes není pro většinu západního světa přijatelný, neboť západ vsadil na mírovou koexistenci různých kultur. Přinejmenším do Evropy nejezdí lidé jiných kultur a náboženství jen na výlety, ale žijí a pracují zde jako naši sousedé. Současná situace sice dává podle mnohých lidí za pravdu skeptikům, kteří o multikulturalismu zásadně pochybují (já sám se k těmto pochybnostem hlásím), nicméně je jasné, že v globalizovaném světě není kulturní a náboženská segregace udržitelná a přijatelná. Proto jednoduché řešení spočívající v oddělení kulturně-náboženských regionů už dávno nestačí.
 
Vyjasnění postojů a pojmů
 
Šátky a závoje muslimek jsou zkrátka okolo nás a mohou představovat jak běžnou kulturní jinakost, tak agresivní symbol nastupující komunity se sklony k hegemonii projevující se v okamžiku, kdy k tomu budou příhodné podmínky. A zde je kámen úrazu, protože někteří lidé chápou islám v prvním, jiní zase ve druhém slova smyslu.
 
Ti první žádné problémy s islámem u nás neočekávají. U těch druhých je to složitější. Někteří z těch, podle nichž je islám spíše nebezpečný, jsou zastánci preventivního odporu (tj. i v současné situaci, kdy se muslimové v naší zemi nechovají nijak výjimečně nebezpečně), jiní zase uznávají presumpci neviny, ale připravují se na boj v okamžiku, kdy se islám u nás projeví zmiňovaným nežádoucím a destruktivním způsobem.
 
Mezi těmito přístupy je těžké hledat smír či jasné řešení, které by vybralo jedno nejlepší a bezproblémové. V každém případě je ale rozumné začít s vyjasněním si základního postoje včetně jeho silných stránek i slabin. Jinak bude debata jen „šátkovým ragby“, kde se všichni perou a koledují si o zranění. A možná se potlučeme dřív sami mezi sebou, než se vůbec dostaneme k eventuálnímu boji s reálným nebezpečím.
 
Pravda, ani vyjasnění vlastních předpokladů ještě není řešením, ale je to přinejmenším krokem na cestě, abychom aspoň mluvili o stejné věci. Je šátek symbolem kulturní a náboženské jinakosti, nebo útlaku ženy, nebo důstojnosti ženy, nebo zasvěcení ženy, nebo neprovdání ženy, nebo provdání ženy, nebo budoucího útlaku naší kultury?
 
Odpověď na tyto otázky nám pomůže rozhodnout, o čem vlastně mluvíme, co přesně odmítáme nebo čeho se obáváme. A v neposlední řadě se musíme ptát, jak čteme ten či onen symbol „my“ a jak ho čtou „oni“. Jinak se šátkové ragby zvrhne ve volný styl, kde je vše dovoleno.
 
Autor je děkanem Teologické fakulty Jihočeské univerzity.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy



Aktuální číslo 49 29. listopadu – 5. prosince 2016

Církev se staví na vlastní nohy

Jak si stojí ekonomika římskokatolické církve po majetkovém narovnání? Shrnutí přinesli její představitelé na historicky první tiskové konferenci o hospodaření církve minulý týden.

celý článek


Stane se přímluvcem v nebi?

Je to sedmdesát let, co se ujal stolce svatého Vojtěcha. Po koncentračním táboře v Dachau ho nicméně čekaly další krušné chvíle, které mu připravili komunisté.

celý článek


Vše se vyřeší v Otcově náruči

Na závěr Svatého roku milosrdenství, na slavnost Krista Krále 20. listopadu, podepsal papež František apoštolský list Misericordia et misera (Milosrdenství a ubožačka).…

celý článek


Odcházím, protože jsem unavený

Nový církevní rok začíná jako emeritní biskup. O uvolnění z funkce požádal předčasně, zájem o farnosti v pražské arcidiecézi přesto neztrácí. Biskup KAREL HERBST SDB.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay