Aby se i dospělí divili...

Vydání: 2017/50 Kudy putuje Betlémské světlo?, 12.12.2017, Autor: Karolína Peroutková

Příloha: Doma

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného, zlevněného. Co by na takové obdarování ale asi řekl tatínek dědečka tohoto hocha?

Panímámo krásná / zakrojte kus másla / zakrojte hodně zhluboka / ať se vám ruka neklepá / do dne, do roka! Ilustrace K. Svolinský


„Za dveřma stojím, Boha se bojím / pes na mě vrčí, že mi paňmáma nebo pantáta kus housky do kapsy strčí / ať je měkká nebo tvrdá, však ona se přece schroupá,“ je napsáno ve známé knize Český rok Karla Plicky. Skrývá v sobě básně, říkadla a písně, které vykreslují, jak naši předkové prožívali Vánoce na přelomu minulého století. Tato starší kniha je stále nově vydávaná, protože my přece stále krájíme jablka, pouštíme skořápky a držíme další zvyky, jako „třesu, třesu bez/ a někde štěká pes/ a, můj milý, kdepak jsi dnes?“. Tradice jsou zkrátka pevným bodem, o který se rádi opíráme v dnešním rozechvělém digitálním světě. A co se píše v této knize o obdarování na Štědrý den? Hned hledám v online verzi a zjišťuji: ani slovo.

Štědrovečerní večeře bývala skromná, obohacená o sušené ovoce a malé vdolečky. Po ní následoval klid, usebrání, modlitby a odchod na „jitřní“ mši svatou. Po příchodu, tedy už na druhý den, bývaly rodiny doma. „Tento den byl považován za největší svátek v roce, který má býti posvěcen jenom modlitbou a rozjímáním člověka s Bohem,“ vzpomíná pamětník Josef Čižmář ve své knize Dějiny a paměti města Vizovic. A dále píše: „Proto tohoto dne nešel nikdo do hostince, ba ani ne na besedu. Na Štěpána (26. prosince) navštěvují se vzájemně v rodinách a každý, kdo přijde do jizby, pozdravuje: ‚Vinšuju vám ščasné a veselé svátky. Krista Pána narozéní, menší hříchy a větší radosti a po smrti nebeské království!‘ Takto pozdravují také chudobné děti, které na Štěpána chodí jako ‚koledníci‘ ke všem rolníkům ‚něco si vyptat‘.“ A co ti malí koledníci dostávali? Kus chleba, ovoce, vejce, obilí.

Dárky jsou švindl

Tradice dárků začala pomalu sílit až počátkem minulého století, kdy děti dostávaly drobnosti – zpravidla ale to, co opravdu potřebovaly. Své by k tomu mohl říci i dávný pamětník Petr Bajza (prostřednictvím pera Karla Poláčka): „Že bych se moc těšil na Ježíška, to se moc netěším, protože nikdy nedostanu, co bych chtěl. Oni mně dávají pořád jenom, co potřebuju, což jest švindl, jelikož by mně to stejně musili koupit, tak jaképak copak... A kdyby se mně naši doopravdy ptali, co bysem si přál, tak bysem doopravdy musil říci, že nejradši ze všeho bych chtěl dřevenou nohu, jako má pan Zilvar, jelikož by mně to všichni záviděli.“

Říkaly tehdy děti rodičům směle svá přání? Nebo dostávaly často jen „měkkýše“, neboli dárky s oblečením, které jsou dnes druhořadé? „Já však svoje přání nikomu neřeknu, jelikož by naši pravili, že jsem skoták a povstalec a že ze mne nic nebude, a tatínek by řval děsným hlasem, že musím z domu a že mne nechce vidět, a pak bysem musil celou hodinu vrzat na housle,“ dodává k tomu Bajza.

Děti jsou ale stále stejné, i když si hlasitě říkají o své.

Mají rády překvapení, touží po něčem novém, tajemném a nedostupném, aby všichni záviděli a aby se i dospělí divili.

Jak by se ale na dnešní velkolepé obdarovávání dětí tvářili naši předci? Nevíme, ale možná by je přepadl skácelovský „stesk rovný jako cypřiš“.

„Ve dvanácti jsem si žádal nejkrásnější ženu na světě. Věděl jsem, kde bydlí,“ píše Jan Skácel v textu, který najdete na této stránce, „oni to nevěděli, a nadělili mně pruhované pyžamo.“ A tak se přimlouvám: nehleďme na přání tabletů a mobilů. Darujme dětem to, co opravdu chtějí – pozornost, lásku, harfu, co spinká...

KAROLÍNA PEROUTKOVÁ
 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Doma, Články



Aktuální číslo 47 19. – 25. listopadu 2019

Svobodu musíme denně opatrovat

Slavnostní bohoslužba ve svatovítské katedrále v sobotu završila národní pouť a byla též vrcholem církevních oslav a poděkováním za 30 let svobody. Mši celebroval kardinál…

celý článek


Jsme svědky pravdy?

Právě v těchto dnech před třiceti lety prožívali lidé v Československu období velké naděje. Mottem této bouřlivé etapy moderní historie se stala věta, které se dnes…

celý článek


Dramata Jana Pavla II.

Historickou roli papeže Jana Pavla II. v návratu svobody do našeho regionu přiblížil v bazilice sv. Petra ve Vatikánu během národní pouti při mši svaté pomocný biskup pražský.

celý článek


Češi na audienci u papeže

Tisíce českých poutníků si na závěr římské části národní pouti při středeční audienci vyslechly povzbuzení papeže Františka, některé děti se navíc svezly papamobilem.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay