Aby rodiče sami byli pokojní

Vydání: 2016/3 Králové čelí fámám, 12.1.2016, Autor: Kateřina Šťastná

Příloha: Doma

Pro mnohé z nás není příjemné zjistit, že zraňujeme své děti. Mnozí si to ani v každodenním shonu neuvědomují, jiní se sami vypořádávají se zraněními od svých rodičů. Co s tím? Nejen o tom hovoříme s P. VOJTĚCHEM KODETEM, který se zabývá modlitbou za vnitřní uzdravení.


Děti potřebují v první řadě blízkost. Tu nenahradíme množstvím hraček nebo technických vymožeností. Ilustrační snímek Aleš Masner

Co mám dělat, když mě jako rodiče trápí vědomí, že svým dětem možná ubližuju?

Za prvé je třeba, abyste počítala s tím, že je zraňujete a zraňovat budete. Abyste věděla, co vaše děti zraňuje, a chtěla tomu co nejvíc předejít. A když už se to stane, abyste je – přiměřeně věku – dokázala prosit za odpuštění, vysvětlit jim to a společně vše svěřit Pánu Ježíši.

Jak mohu rozpoznat, čím ubližuju?

To, co děti nejvíce zraňuje, je nedostatek lásky a přijetí – ať už vůči nim samotným, nebo mezi rodiči. Každé napětí, každá nervozita v rodině se jich hluboce dotýká. Dítě si není vědomo, že u rodičů vyvolalo reakci například tím, že nespí nebo křičí. Rodič se mu snaží vysvětlit, že když bude křičet, bude zle. Jenže dítě křičí z nějakého důvodu, a když přestane, důvod se tím neodstraní. Každé takové nepřijetí, a nedej Bože násilí, křik, hněv, to všechno potomky zraňuje.

Mnoho rodičů si to vůbec neuvědomuje. Kdy a jak se to může začít projevovat u dětí?

Vypozoroval jsem, že takové děti začnou zlobit. Žijeme v době, kdy se navenek potomkům věnujeme hodně, a přesto jim nedáme, co potřebují: blízkost člověka – a tu nenahradíme množstvím hraček či technických vymožeností, pohádkami nebo tím, že pro ně budeme hledat zábavu.

Blízkost člověka předchází možnému stupňování napětí a následnému zraňování ze strany rodičů. To může pramenit z problémů v práci, ve vztahu s partnerem, ze zdravotních potíží, nebo když se člověku něco nedaří. Asi nejdůležitější je zabývat se tím, aby sami rodiče byli pokojní.

Odkud pramení, že rodič nutí dítě do určité činnosti – chce z něj mít výborného umělce, hokejistu, doktora, přestože na to nemá buňky?

Z neuspokojených potřeb těchto rodičů. Někdo nevystudoval školu a teď syna či dceru nutí, aby studoval. Anebo se nedostal na konzervatoř a chce mít ze syna virtuosa. To jsou jedny z nešvarů, které nerespektují nadání, zájmy a schopnosti dětí. Takový nátlak jim pak nedovoluje rozvinout se tak, jak je Bůh vybavil pro život. Je to nerespektování toho, že ratolest není majetkem rodičů, ale dítětem Božím, které jim bylo svěřeno. Že je to naprosto nezastupitelný jedinec, s nímž má Bůh plán, a povinností rodičů je ptát se ho, co po jejich dítku chce.

Nakolik můžeme zraňovat svou náboženskou výchovou?

Základem je, aby rodiče žili autentický lidský život, aby byli féroví, pravdiví, poctiví, laskaví, aby měli žebříček hodnot, jímž se sami řídí a nezastávají ho jen ústy. Pokud mají opravdu živou víru, předávají-li svou zkušenost s Bohem, touží potomci jít stejnou životní cestou. Tehdy je pro ně naprosto samozřejmé, že Bůh zasahuje do našeho života, nepochybují o něm. Problém nastává tam, kde se místo živé víry žije náboženská výchova. Když předáváme praxi, způsoby, věrouku, ale nepředáváme život.

Úkolem rodiče je předat víru v Boha skrze svou lidskou lásku. Když dítě zahrneme bezpodmínečnou láskou, která odpouští, nic nevyčítá, nevytahuje věci, jež se staly už dávno, pak samo udělá zkušenost s Bohem, kterou mu už nikdo nevezme. To jsou ty úplně první katecheze, neboť taková je Boží láska.

Může zraňovat i představa Boha podobného lidskému otci?

To působí velké komplikace, zvlášť když je pozemský otec násilný, náladový nebo třeba nepřítomný. Jde tomu předejít jediným způsobem – aby se dotyčný tatínek snažil být Bohu co nejvíce podoben a zavčas dítěti řekl, že Pán Bůh je někdo jiný než on, že i on je hříšník a vše se mu nedaří, aby uměl prosit o odpuštění.

Dá se říct, že čím více jsme sami zraněni, tím více zraňujeme své děti?

Přesně tak. Kdo nedokázal přijmout sám sebe, nemá v sobě radost ze života, těžko to bude předávat dál. Je ale potřeba říct, že je tu ještě Pán, který počítá s tím, že jsme lidé křehcí, a je připraven uzdravit zranění, jež si navzájem působíme. Proto je důležitý pravdivý postoj, kdy například maminka řekne: „Promiň, křičela jsem, protože… nechtěla jsem, jsi moje nejmilejší holčička. Pane Ježíši, prosím, ať to naši Aničku nebolí.“ A je to pryč. Dítě na to ve vteřině zapomene, neboť se potřebuje navázat na jistotu lásky. Ale protože to zůstává v mnoha případech nevyřešené a hromadí se to, dějí se ze strany rodičů velká životní zranění. A to i ve vztahu k Bohu.

Udivuje mne, jak děti snadno odpouští.

A naším hříchem je, že je neprosíme o odpuštění. Můžeme zraňovat a můžeme být rodiče hříšní, ale ještě víc musíme milovat a prosit o odpuštění – a zvát Pána Boha do našich vztahů, aby všechny ty křivdy uzdravil.
 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory, Doma, Přílohy



Aktuální číslo 21 21. – 27. května 2019

Chrámy zvou k noční návštěvě

Více než 1 600 kostelů a modliteben se tento pátek zapojí do Noci kostelů. Stovka z nich poprvé.

celý článek


Redakci KT navštívil nuncius

Minulé úterý zažila redakce vzácnou návštěvu. Do týdenní porady se zapojil apoštolský nuncius Charles D. Balvo.

celý článek


Pouť se čtenáři na Velehradě

Pro čtenáře, posluchače a diváky křesťanských médií připravili jejich tvůrci společnou pouť na Velehradě. Uskuteční se na Den dětí – v sobotu 1. června.

celý článek


Jak žít v náboženské pustině

Kostel praská ve švech. Na nedělní mši svaté se sejde tolik lidí, že musejí stát. Věková skladba je pestrá. Takové poměry jsou v některých oblastech spíše vzácným jevem.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay