Vydání: 2012/6 Jak vyzrát na zimu (nejen) v kostele?, 7.2.2012

Příloha: Perspektivy

„Myslím, že vznik ekologického hnutí (...) v sedmdesátých letech minulého století sice ještě nebyl proražením okna, ale byl to výkřik touhy po svěžím vzduchu, který nelze přeslechnout jen proto, že je v něm mnoho iracionálního. Mladí lidé si uvědomili, že v našem nakládání s přírodou je cosi v nepořádku. Že hmotný svět není jen materiálem pro naše manipulace, že sama Země má svou důstojnost, kterou máme respektovat. Budiž jasno, že tu nedělám propagandu určité politické straně, toho jsem dalek.“ – Tyto věty proslovil papež Benedikt XVI. ve Spolkovém sněmu během své loňské návštěvy Německa (viz též Perspektivy 25/2011). Vhodně tak připomněl, že respekt k Božímu stvoření a péče o ně má být samozřejmým důsledkem naší víry. Jak text následující, tak i ten na straně IV nám to přibližuje.

Svého času Marek Orko Vácha v Perspektivách 12/2011 (KT 23/2011) apeloval na katolíky, aby „otevřeli dveře a vyšli ven“ k jinak smýšlejícím lidem, aby neřešili pořád dokola jen vnitřní problémy své víry a církevní disciplíny a pustili se do uskutečňování dobrých věcí ve světě nejen pod hlavičkou katolicismu, ale pro dobro těch věcí samotné. Chci zde navrhnout jednu takovou záslužnou aktivitu: je to ochrana a „údržba“ stvořených věcí mimo člověka, dnešním úředním jazykem řečeno – ochrana „životního prostředí“. Jedná se dokonce o oblast, pro kterou je katolicismus „jako stvořený“, poněvadž ve své nauce obsahuje důvody biblické, příklady z křesťanské tradice a v neposlední řadě i výslovná doporučení současného i bývalého papeže.

Z křesťanského pohledu má stvořený mimolidský svět svou vlastní hodnotu – jakožto stvořený a Bohem chtěný je dobrem sám o sobě. A například podle názoru americké křesťanské aktivistky Marybeth Lorbiecké obsahuje speciálně katolická sociální nauka bohaté zdroje podnětů pro ochranu přírody, které by se měly prosazovat mnohem víc než dosud. Americká autorka, která je docentkou literatury na univerzitě ve Wisconsinu v USA, před časem uveřejnila ve druhém čísle III. ročníku časopisu Centra pro lidi a přírodu v Chicagu článek nazvaný Ochrana přírody a katolická imaginace. Autorka sama se intenzivně věnuje životu a dílu papeže Jana Pavla II., na němž také staví svůj ekologický apel. Které jsou hlavní myšlenky její práce?

Ochránci životního prostředí by – podle jejího názoru – měli především vyzvat katolíky k zásadní součinnosti, poněvadž katolicismus tvoří ve světě obrovskou početní sílu – zhruba šestinu světové populace. Katolíci jsou tak dosud nevyužitým „alternativním zdrojem energie“.

Je však třeba vyburcovat jejich zájem a „imaginaci“, poněvadž doposud pokládají ekologické snahy z hlediska víry pouze za jakousi okrajovou záležitost. Raná křesťanská církev ještě ve stvoření, přírodě, spatřovala první knihu Božího slova. S průnikem platonských motivů do myšlení křesťanů se však bohužel „dobro“ ztotožnilo jen s idejemi, které v samotné přírodě neexistují, a pozdější vědecká revoluce se udála ve znamení tvrdého podrobení přírody člověku. Křesťané se tak stále více ztotožňovali s racionalizací a nadvládou nad přírodou, místo aby se stali jejími opatrovníky.

Je tedy třeba se vrátit ke staronové biblické myšlence, že Bůh sám své stvoření miluje. A papež Jan Pavel II. hovořil přímo o „ekologické konverzi“ křesťanů. – „Je povinností křesťanů a všech, kteří vidí v Bohu Stvořitele, aby chránili prostředí tím, že v sobě obnoví úctu k celku Božího stvoření... Ochrana životního prostředí ale není jen technická otázka; je to také a především otázka etická. Všichni mají morální povinnost o prostředí pečovat, a to nejen pro své vlastní dobro, ale i pro dobro příštích generací.“ Mezi duchovní a ekologickou moudrostí Písma na jedné straně a postoji a praxí katolického kléru a společenství věřících na straně druhé však podle Lorbiecké zeje propast. Katolíci nebyli v tomto aspektu své víry vychováváni, nejsou k němu povzbuzováni v životě farností ani vybízeni a žádáni veřejností. Měli by však s ochránci životního prostředí usednout za jeden stůl, a to nejen jako obyvatelé planety, nýbrž zvlášť i jako katolíci. 

Ta starost nám byla svěřena
Americká křesťanská aktivistka si klade otázku, jak by mělo hnutí na ochranu přírody s katolíky spolupracovat, aby obrátilo pozornost jejich společenství na hodnotu stvoření zdůrazněnou Písmem, když jejich vlastní papežové a biskupové v tomto směru zatím moc neuspěli.

„A Bůh viděl, že je to dobré...“ – tento výrok z biblické knihy Genesis je morálním posláním a výzvou, abychom jednali jako správci Božího stvoření a k Božímu obrazu – abychom stvořené věci hodnotili tak, jak je hodnotí sám Bůh. Země patří Hospodinu – a my jako jeho skromní služebníci a nájemci jsme odpovědní za to, abychom Zemi odevzdali v dobrém nebo lepším stavu, než jsme ji přijali, a abychom se dělili o její hojnost v péči o chudé. Stvoření je nemyslitelné bez různorodosti a vzájemné provázanosti, a tyto jeho rysy musíme ve shodě se smlouvou s Hospodinem respektovat a zachovávat.
Je třeba vyburcovat a uvolnit vnitřní energii a odpovědnost věřících a zdůraznit, že mohou v tomto směru růst a smýšlet novým způsobem. Je také potřeba, aby se katolíci v ochranářském hnutí zviditelnili. Některé řeholní řády chápou péči o stvoření jako součást své služby (františkáni, benediktini...), ale i to je zatím v církvi vnímáno jako okrajový jev.
Je třeba důrazněji poukazovat na vztah mezi lidmi a přírodou: například na vztah mezi péčí o planetu a péčí o chudé, mezi ekologií a ekonomikou, mezi lidmi a ostatními druhy, mezi Biblí a ochranou přírody. V tomto směru lze poukázat na zdařilé nové aktivity typu Hnutí zeleného pásu nebo Heiferův projekt mikropůjček v rozvojových zemích. 

Máme-li zdůvodnit ochranářskou a ekologickou aktivitu, nebylo by vhodné se omezovat jenom na vědecké uvažování nebo na obecné dobro. Je potřeba využít katolického svátostného jazyka, rodinných hodnot a Bible a spojit péči o planetu s plným spektrem hodnot života. Předchozí papež tváří v tvář problémům přelidnění a omezených zdrojů vyzýval k odpovědnému plánování velikosti rodiny, přimlouval se za výchovu žen a jejich spoluúčast ve vedení společnosti. Nabádal k přeměně kultury plýtvání a smrti na kulturu života.

Příklady svatých
Je také třeba zdůraznit úlohu „modelových“ svatých v dějinách, kteří měli v úctě přírodu jako dar, počínaje samotným Ježíšem. Vtělení vrhá nové světlo na význam přírody a na správný vztah lidstva k ní. Ježíš je v evangeliích ponořený do hluboké modlitby na poušti i v divočině, vidíme ho na jezeře, v zahradě i při jídle s přáteli. Ježíš poukazuje na to, jak Otec miluje i lilie a vrabce v polích, a proti tabuizovaným tématům své doby mluví o ženách a ne-Židech a vyučuje je. A katolická tradice je plná svatých, kteří vidí Božího ducha v přírodě (František, Klára, Benedikt či Augustin).
Dále je třeba povzbuzovat katolíky, aby s ochranářským úsilím spojovali modlitbu, kontemplaci a obdivnou radost z majestátu přírody, aby v přírodě zažívali Boha. S odkazem na Ježíšova blahoslavenství je třeba spojovat péči o Zemi s péčí o lidi a do projektů zahrnout modlitbu a symboliku katolické liturgie. Je třeba inspirovat katolíky k naději a radosti a podněcovat jejich invenci ve smyslu služby konkrétním projektům týkajícím se ochrany životního prostředí.

Ekologicky konvertovat
Úkol zapojit katolický lid a jeho imaginaci v daném směru není snadný. Aby se katolíci otevřeli navenek, měli by se poučit jak o dědictví Písma a o „etice Země“, tak o tom, co z nich plyne – aby se cítili povoláni Kristem ke svému duchovnímu i ekologickému poslání, jako katolická společenství i jako jedinci. Jan Pavel II. vyzýval nejen katolíky, ale i všechny obyvatele planety, aby se rozpomněli na svou přirozenost stvořených tvorů a provedli ve svém nitru „ekologickou konverzi“. „Radikální kulturní změna je nutná,“ napsal a pokračoval: „Musí dojít ke konverzi od nevybíravého vykořisťování zdrojů Země k odpovědnému správcovství dober, která nám Bůh ve stvoření dává.“

A jindy: „Otázka životního prostředí je těsně spojená s dalšími důležitými sociálními problémy, neboť životní prostředí zahrnuje vše, co nás obklopuje, a všechno, na čem lidský život závisí.“ A ještě jindy: „Řešení ekologických výzev vyžaduje víc než jen ekonomické a technologické projekty. Vyžaduje vnitřní změnu srdce, která vede k tomu, abychom zavrhli neudržitelný způsob spotřeby a výroby. Vyžaduje etické chování respektující princip univerzální solidarity, sociální spravedlnosti a odpovědnosti.“

I když je apel Marybeth Lorbiecké obrácen především ke „světským“ ochranářským kruhům a ve svém poněkud nadneseném entuziasmu prozrazuje svůj americký původ, stojí témata a přístupy této autorky za promyšlení a aplikaci i na naše poměry – s odložením vší úzkoprsosti a strachu z nového ze strany věřících. Je snad oprávněná naděje, že se naznačených úkolů chopí mladší generace katolíků, a to samozřejmě v ekumenické spolupráci se všemi, kteří chápou stvoření jako Boží dar.