Vydání: 2016/46 Svatý Martin, podzimní svatý, 8.11.2016, Autor: Dagmar Pohunková

Podle lidových pranostik jeho bílý kůň „zaléhá celý dvůr“. Co o něm ale kromě známé příhody s pláštěm víme? Podrobné zprávy o jeho životě zanechal jeho současník, historik Sulpicius Severus (362–420). Martinova rodina pocházela z italské Pavie. Otec jako důstojník římské legie sloužil v Panonii ve městě Sabaria, dnešním maďarském Szombathely. Tam se také Martin patrně v roce 316 narodil. Chlapec se v deseti letech během studií poprvé setkal s křesťanstvím a nechal se zapsat mezi katechumeny. Otec však trval na tom, aby vstoupil do legie a jako sedmnáctiletého ho přihlásil do vojska. Martin vzdoroval, ale jakmile složil císaři přísahu, dodržoval ji.
V roce 334 byl přeložen do Galie ke strážní službě u posádky ve francouzském Amiens. Tam se jednoho zimního večera setkal před městskou branou s polonahým žebrákem. Přeťal mečem svůj plášť a chudáka zahalil. Historikové soudí, že plášť nerozpůlil, nýbrž odřízl jeho teplou podšívku, tedy jeho vnitřní „polovinu“, neboť plášť jako takový (cappa) byl majetkem legie. Zbytek pláště je jako relikvie uchováván v Paříži, po Martinově smrti byl ukazován po celé Francii v malých svatyních zvaných „cappellae“, tedy kapličky. Po této příhodě se mu ve snu zjevil Ježíš obklopený anděly a světci – zahalen do oné poloviny pláště jim říkal, že mu Martin daroval plášť, ačkoli ještě není pokřtěný. Proto vstoupil Martin znovu do katechumenátu.
V legii byl Martin zařazen do strážní služby (proto je patronem vojáků a policistů), a když došlo na hranicích impéria k boji s útočícími Alemany, odmítl vzít do ruky zbraň. Byl proto uvězněn, ale když došlo ke střetu, na vlastní žádost se postavil do první linie jen s křížem v ruce. Barbaři překvapivě nezaútočili a vyslali vyjednavače nabízející mír. To byl prý první z Martinových zázraků. V elitní jednotce sloužil ještě dva roky a po splnění závazku byl z armády propuštěn. V Amiensu se pak nechal pokřtít a stal se přítelem a žákem biskupa Hilaria z Poitiers, jenž později upadl do císařovy nemilosti a z diecéze byl vypovězen.
Martin se vrátil do Panonie, kde působil jako misionář mezi venkovany. Na křesťanství obrátil vlastní matku, ale u otce neuspěl. Dostal se však do střetů s místními ariánskými biskupy a ti ho ze země vyštvali. Uchýlil se proto jako poustevník na ostrůvek Gallimara u severoitalského pobřeží. Ovšem Hilarius ho po svém návratu z vyhnanství povolal zpět do Galie. Nabídl mu jáhenské svěcení, ale Martin ho odmítl. Navštěvoval chudé i nemocné v širokém okolí a poblíž Poitiers si postavil skromnou chatrč. Poustevnický život mu ale nebyl dopřán. Brzy se kolem něj shromáždili mladí muži se zájmem o mnišský život – a tak vznikla v Galii první klášterní komunita Ligugé. Martin, posléze vysvěcený na kněze, svým žákům zakazoval manuální práci, vyžadoval od nich studium a evangelizaci mezi zaostalými venkovany. Tím vnesl do pastorace zcela nový přístup, neboť ta se dosud věnovala spíše městskému obyvatelstvu.
V roce 371 zemřel Libor, biskup z Tours. Podle tehdejší zvyklosti měli nového biskupa volit místní věřící. Jejich volba padla na Martina, ale ten úřad odmítl. Podle tradice se schoval mezi husy, které ho však svým kejháním prozradily (odtud tradice svatomartinské husy). Lidé ho unesli a proti jeho vůli provolali biskupem. Okolní biskupové byli pohoršeni – zanedbaný, vyzáblý poustevník v ubohém oděvu se jim nezdál vhodným kandidátem. Ale nakonec přijali námitku, že šikovný lazebník zvládne proměnit jeho vnější vzhled a že záleží hlavně na vnitřní kráse duše.
Martin vzal svůj úřad vážně. Věnoval se pastoraci prostého lidu, hlásal Krista pohanům, bořil jejich svatyně a budoval křesťanské chrámy, nabádal držitele moci k mírnosti a spravedlnosti, byl proti mučení a trestu smrti, uzdravoval nemocné, a dokonce prý vzkřísil mrtvého. Bojoval proti rozmařilosti bohatých a utlačování chudých, ducha chudoby žádal pak zejména od služebníků církve.
Na severu Itálie se tehdy rozmohla ariánská hereze. Martin proti ní vystoupil jako kazatel po boku sv. Ambrože. Tažení proti heretikům vedl španělský biskup Ithacus. Martin souhlasil s tím, aby byl představený bludařů Priscillus exkomunikován, ale netušil, že Ithacus se obrátil o pomoc i k císaři Maximovi, který heretiky odsoudil k smrti. Martin se to dozvěděl cestou z Milána, vyděsilo ho to a vrátil se s protestem. Priscillus a jeho druhové byli ale už mučeni a následně popraveni. Šlo o první popravy heretiků v církvi. Martin proto s Ithakem přerušil veškeré kontakty. Později je na císařův nátlak obnovil, ale nemohl si to odpustit jako svůj největší hřích. Kál se z něj, dokud ho neoslovil anděl: „Už nedumej nad svým hříchem. Nemohl jsi jednat jinak. Vzmuž se, stůj zpříma, jinak ohrozíš nejen svou slávu, ale i svou spásu.“
Martin z Tours, zvaný také Martin Milosrdný, zemřel při pastorační návštěvě Candes 8. listopadu 397. Jeho tělo bylo po Loiře dopraveno do Tours a tam 11. listopadu za velké účasti lidu pohřbeno na chudinském hřbitově.