12.–18. března 2024
Aktuální
vydání
11
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Bílé stuhy nového začátku

18. 12. 2018

|
Tisk
|

Brány odjakživa někam vedly. Do města, nebo z města. Do kláštera, nebo z kláštera. A teď si představte bránu, která nevede nikam. Žádná slavobrána pro vítěze nebo vojevůdce.

Vydání: 2018/51-52 Bílé stuhy nového začátku, 18.12.2018, Autor: Prokop Siostrzonek


Ta brána nebyla určena pro člověka. Byla postavena proto, aby jejím středem prošel každý rok jednou – v den slunovratu – paprsek slunce. A aby všichni přítomní mohli oslavit, že nastal další rok. Ta brána je stará asi tři tisíce let a stojí na jedné náhorní planině v Bolívii. Je dokladem toho, že dávní předkové dnešních bolivijských indiánů znali výborně astronomii. A také stavitelství a sochařství, protože kromě sluneční brány postavili kolem krásné paláce a sochy ohromné velikosti. Z nich jsou dnes jen rozvaliny. Jen brána slunce jako by unikala času. I v dnešní době přicházejí indiáni a zvědaví turisté, aby jedenkrát za rok viděli ten východ slunce.
Měřit čas – to bylo vždy touhou lidstva. My nemáme bránu, ale kalendář. Ten nám zase na konci měsíce řekne, že se změnilo postavení Slunce a Země tak, že uplynul jeden rok. Slunce zase projde branou a budeme o rok dál! A navíc o Vánocích si připomeneme, že to Slunce se vrací z výsosti, aby zazářilo těm, kdo žijí v temnotě a ve stínu smrti, a uvedlo naše kroky na cestu pokoje (srov. Lk 1,78-79).
Co si vezmeme my?
Mnohé národy dávaly svým zemřelým do hrobu předměty, které jim měly sloužit na druhé straně. V Egyptě dávali loďku, protože věřili, že tam se musí plout po posvátné řece podobné Nilu. Někteří vládcové brávali s sebou do hrobu manželky, služebnictvo, dobytek. Podvědomě tušili, že něco z toho, čím žijeme, budeme potřebovat i tam. Řekové vkládali svým mrtvým pod jazyk peníz, aby mohli zaplatit převozníkovi přes řeku Léthé.
Co si vezmeme my na druhou stranu té brány, kterou pomyslně se Sluncem překročíme o Vánocích a na Nový rok? Jsme s tolika skutečnostmi nespokojeni, o tolika věcech bychom jednoznačně řekli: To musí být rozhodně lepší!
Možná nás může inspirovat myšlenka, která je vytesána na hrobce jednoho biskupa z 11. století v kryptě Westminsterského opatství: „Když jsem byl mladý a svobodný a má fantazie neznala žádné hranice, snil jsem, že změním svět. Jak jsem stárnul a moudřel, zjišťoval jsem, že svět nezměním, a tak jsem svůj záměr trochu omezil a rozhodl se změnit jen svou zemi. Ale jak se zdálo, nedala se změnit ani ta. Když jsem dospěl ke sklonku svého života, podnikl jsem poslední zoufalý pokus a rozhodl se změnit alespoň svou rodinu, své nejbližší, ale ani to se mi bohužel nepodařilo. A teprve nyní jsem si na smrtelném loži uvědomil, že kdybych nejdříve změnil sebe, šel bych příkladem své rodině, která by se také změnila. Díky pomoci a povzbuzení své rodiny bych dokázal zlepšit svou zemi a – kdoví? – možná bych dokázal změnit i celý svět.“
Asi si řeknete, že je to tak prosté a jednoduché, prostě maličkost – ale věnujeme dostatek pozornosti maličkostem? Kolik maličkostí působí v našich rodinách a společenstvích roztržky a sváry? Je ten nejvhodnější čas s tím něco udělat.
Zázrak odpuštění
Často si připomínám příběh, při jehož vyprávění mi vždy trochu zvlhnou oči: Při jízdě vlakem sledovali cestující mladého muže, který měl očividně něco závažného na srdci. Nakonec vyrukoval s tím, že je propuštěný vězeň a že je na cestě domů. Jeho odsouzení znamenalo ostudu pro všechny členy jeho rodiny. Ti ho ve vězení nikdy nenavštívili a jen velmi zřídka mu psali. On přesto doufal, že mu odpustili.
Aby jim to však ulehčil, navrhl jim v dopise, aby mu dali znamení, až bude vlak projíždět kolem malé farmy před městem. Podle toho znamení by poznal, že se ho nezřekli. Pokud mu odpustili, mají na jabloň u trati uvázat bílou stuhu. Jestliže ho však doma nechtějí, nemají dělat nic, on pak zůstane ve vlaku a pojede dál… Bůh sám ví kam…
Když se vlak blížil k rodnému městu, vzrostlo jeho napětí natolik, že nebyl schopen se dívat z okna. Jeden cestující si s ním vyměnil místo a slíbil, že bude jabloň vyhlížet. V jednom okamžiku položil mladíkovi ruku na rameno. „Je tam,“ zašeptal, „všechno je v pořádku. Celý strom je plný bílých stuh.“ V tom okamžiku zmizela z jednoho života všechna hořkost, která ho otravovala. Byl to zázrak odpuštění. Byla to podaná ruka, která říká při lítosti a odpuštění: Stojím při tobě, i když mi působíš jakoukoliv bolest.
Proč mi vždycky zvlhnou oči při vzpomínce na tento příběh? Protože nikdo z těch mých nejbližších se nevrací z vězení, a přesto mnohdy nejsem schopen pro ně uvázat „bílou stuhu na jabloni“. Marně vyhlížejí alespoň laskavější pohled, vřelejší slovo, podanou ruku…
Naše znamení bude jaké?
Také jste si na někoho vzpomněli při tom příběhu? Možná ještě neodjel tak daleko, aby se nemohl vrátit, i když zatím nezahlédl to vaše znamení. A hlavně: zcela určitě někdo z těch lidí žije s vámi v jednom domě, v jedné rodině, v jednom společenství. Pojďme o Vánocích ve svitu vycházejícího Slunce vázat takové bílé stuhy! Vždyť to Slunce, které se vrací z výsosti, chce zazářit těm, kdo žijí v temnotě a ve stínu smrti, aby uvedlo naše kroky na cestu pokoje!

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou